Srpen 2018

UMĚLEC A HVĚZDÁŘ

30. srpna 2018 v 9:10 | Jiří Stratil
-
Přeli se umělec a hvězdář,
kdo z noční oblohy má více.
I jakou hvězdy mají tvář,
tak hádali se převelice.
-
Umělec pěl fantazií,
hvězdář učenými rozumy.
Jeden i k druhému měl dotady,
ale jakpak ti si rozumí?
-
Já na Marsu již byl,
vy tam teprv poletíte.
I o zvláštnostech jeho snil,
copak vy o tom víte?
-
My se zase dovíme,
o čem vy nemáte tušení.
Potom si o tom povíme,
stvrzením pokušení.
-
Máte v hlavě Marťany,
my víme, že žádní nejsou.
I když by byli vítaní,
a také, že Mars není hvězdou.
-
Každý pak z toho něco má,
umělec i hvězdář.
Obloha jako malovaná,
a odkrytá její pravá tvář.
-
Malíř impresionista,
versus vědec badatel.
Pro každého tu pravda jistá,
praví fantasta i kazatel.
-
-


LETNÍ OSVĚŽOVNA

29. srpna 2018 v 13:12 | Jiří Stratil
-
Na ulici kanálníci stáli,
a do kanálu šachty hleděli.
I spatřil já tu partu v dáli,
tam, co stála v neděli.
-
I přistoupil jsem já k nim, řka:
Až život vám se stane peklem,
nečekejte zítřka.
Skočte tam,
a přikryjte se deklem.
-
I vyloudil jsem úsměv v líci,
pracovníků zdejších.
Přímo úsměvů kytici,
ve starostech bleších.
-
Díky pane, víme o tom,
vždyť se na to chystáme.
A pak co bude potom,
zaděláno na to máme.
-
Je tam hlodavců až moc,
tak nutno v oběť vstoupit.
Lidem vstřícně na pomoc,
něco rozdat i něco koupit.
-
Hnojili jste až příliš mnoho,
a my toho tak nedbali.
Do boje jdem, jak kdo z koho,
volají zas do mé dáli.
-

PADLÝ Z MARSU

23. srpna 2018 v 11:15 | Jiří Stratil
KřičícíKřičící
-
Nejste padlý z Marsu?,
ptá se mě jeden takhle.
Jen z lidského komparsu,
cože vy tak náhle?
-
No, připadáte mi tak,
jako padlý z Marsu.
A to je prosím jak,
jakého to rázu.
-
No, jste tak trošku mimo,
vybočený duchem.
Nepijete limo,
raději bijete vozembuchem.
-
Vozembuchem bijete,
a rozdáváte rozumy.
Také pivo pijete,
a nikdo vám nerozumí.
-
Někdo mi však rozumí,
ale vy si dejte bacha.
Ten, kdo ví a něco umí,
ne ten, kdo ve špíně se máchá.
-
Nejsem padlý z Marsu,
vždyť nikdo z nás tam nebyl.
Z pozemského komparsu,
aby jej pak "velebil".
-
Mars je pouhá pustina,
kde života nikde není.
Každému jen hlavu stíná,
ortel takového to znění.
-
Třeba se tam podívá,
i někdo z naší Země.
Zvědavost je šelma divá,
prach a popel po mně.
-
Já jsem pane normální,
ale vy jste nejspíš z Marsu.
Výhrady ty morální,
jak z tamního mrazu.
-
Usmívající seUsmívající se
-

MĚSTA TICHA

22. srpna 2018 v 10:42 | Jiří Stratil
-
Tam za tou výmluvnou zdí,
v zemi nikoho i všech.
Tam, kde panuje jen smír,
a slyšeti je vzdech.
-
Tam já zanechával stopy práce,
ale nacházel i sílu.
Vyjádřeno zde tak krátce,
k cestě své i k svému dílu.
-
I poznal mnoho jsem těch měst,
svornosti a ticha všech.
Kde soutěží se jen o čest,
byť došel života dech.
-

Plán hřbitova města Chotěboř (zaměřeno včetně hrobů v r.2001).

Návrh oplocení hřbitova Staré Hrady (okr.Jičín).
Varianta I.
Varianta II.
-

ČESKÁ HYMNA Z MARSU

21. srpna 2018 v 9:24 | Jiří Stratil
-
Po skalinách voda teče,
bory tu však nešumí.
Lučiny, kde hučí a se vleče,
i v sadě květu neumí.
-
Teče v skalách přesolená,
prý jedovatá, toxická.
I krajina srazí na kolena,
kdeže takto harmonická.
-
Marťanský ráj to na pohled,
kdepak krásná Země.
Viděti jednou a naposled,
jen pro duchů Marsu plémě.
-
Tam nemůže být domov můj,
ten patři mi zde na Zemi.
Však i ty se z něho raduj,
z tolika kouzel mámení.
-
Voda hučí po lučinách,
a bory šumí po skalinách.
V sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled.
-
A to je ta krásná Země,
místo zrození i spočinutí.
Vždyť všude jinde méně,
a nikoho nikam nic nenutí.
-
-

O NIČEM

14. srpna 2018 v 8:13 | Jiří Stratil
Psát o ničem je oblíbené a časté téma, neboť neklade velké nároky na schopnosti a znalosti pisatele. Ale i o ničem může být někdy o něčem.
-
Probral jsem se z noci snění,
a ucítil dech dne.
Neboť jiného tu nikdy není,
kde noční sen vždy vadne.
-
V zahradě kokrhá kohout,
v ulici povstává život.
Toť každodenní chomout,
přívod proudu, žádný únikový vývod.
-
Hlučná auta, motokolky,
továrenský provoz.
Běžím pro koláče nebo vdolky,
místní pekárna, ne dovoz.
-
A již otevírám počítač,
o čem to dnes bude?
Programů nejprve načítač,
no uvidíme, jak to půjde.
-
O čem psáti, třeba o tom ničem,
že by jako o něčem?
Se slovy si hráti jako s míčem,
či sekati též mečem?
-
Také o nějaké pravdě?,
to jsou jen ty líté boje.
Jednou můžeme i dáti zavděk,
tomu o ničem, a hrát oboje.
-
Piji horký čaj,
a čerstvou zakusuji cibuli.
Potom možná i půjdu v háj,
kde divé síly pikle kuly.
-
Láduji se vitamíny,
z ovoce a zeleniny.
Však nekladu zde žádné miny,
neb nejsem tady jediný.
-
Býti, obyčej, bystrý,
bylina, kobyla, býk.
Ale nad jinými mistry,
panuje tu oslí hýk.
-
Kam, že to kráčíš poutníče?,
no přece tam, vždyť víš.
A kopu přitom do míče,
i rozbiji toho, to si piš.
-
V lukách kukala kukačka,
ale panenka již neplakala.
V kapse i nějaká ta kačka,
no, jak ta hlava makala.
-
O ničem se psáti dá,
do úplného nekonečna.
Copak kdo ti tady dá,
i to je pravda věčná.
-
Kuku - kuku - kuku,
nevěř co ti nakuká.
V tom životním hluku,
bývají to muka.
-
Točte se pardálové,
točte se pěkně dokola.
Poddaní i králové,
ti tam shora i ti zdola.
-
O ničem jako o něčem,
a o něčem jako o ničem.
Záleží pak na tom v čem,
kopeme a jakým míčem.
-
Ale psáti - o věčném?,
tak to je dáno všem.
-
Willem de Kooning, Sobotní noc, 1955-6 (Umění 19. a 20.století, N.Lynton,
Artia Praha, 1981).
-

ODPOVÍM TI V ČASE PŘÍZNĚ

11. srpna 2018 v 7:30 | Jiří Stratil
-
Neděs se krajiny své,
vždyť já jsem stále s tebou.
Tam, kam tě jiný zve,
se mnou nikdy není kletbou.
-
Po vodě lodičky pouštěj,
zase se s nimi shledáš.
Důvěřuj této poště,
dostaneš zpět to, co jí dáš.
-
Já vyučuji tomu, co ku prospěchu,
a vedu cestou bezpečnou.
To vše děje se a beze spěchu,
vždy v pravý čas, až na konečnou.
-
Vyléčím tě z pochybností,
a potřebné dodám síly.
Ty věren buď svých ctností,
a nepolevuj ve své píli.
-
Přepásej pevně bedra svá,
a vyřiď, co jsem ti přikázal.
Toť moje jasná výzva,
cožpak víru ti někdo vzal?
-
Odpovím ti v čase přízně,
neboť všechno má svůj čas.
Jako obilí klas a jeho žně,
životem zraje každý z nás.
-
Nezapomínej človíčku na mě,
já jsem stále s tebou.
V zastoupení tu nikdo za mě,
tvojí cestou, nikoli nejasnou kletbou.
-
Má duše to takto pociťuje,
byť v proměnách úzkostlivých.
Nechť kdokoli nečisté pikle kuje,
mých odpovědí pevných i tklivých.
-

KRAJINA BOLESTI A RADOSTI

10. srpna 2018 v 6:54 | Jiří Stratil
-
Jsme jen lidé a nic více,
plní tužeb a očekávání.
Jak života hoří naše svíce,
naslouchaje kázání.
-
Bez užitku mnoho rad,
avšak také užitečných.
Cesta jako nedobytný hrad,
příběhů plná (ne)skutečných.
-
Bez bolu není radosti,
v tom trnitorůžovém sadě.
I učiněno bývá zadosti,
tak praví se v této zásadě.
-
Prověrky četných pokušení,
nástrah a lstí.
Kdy nejasná jen tušení,
pak chybný krok se mstí.
-
I toto ku prospěchu jest,
zření, probuzení z klamu.
Jak zachovat si čest,
a oddělit zrno a slámu.
-
Jsme jen pouzí lidé, nic více,
různých směrů, též postavení.
V stálém ohrožení sice,
leč jiného nám dáno není.
-
Bez radosti není bolu,
růžový sad plný trní.
Krajina vždy nahoru a dolů,
kde něco roste a jiné krní.
-

Jan Zrzavý, Cesta, 1933 (J.Z., M.Lamač, Odeon Praha, 1980).
-


MOJE KVĚTY

8. srpna 2018 v 13:59 | Jiří Stratil
-
Ze země vyrůstají na svém stonku,
a přece nejsou živé.
Kvetou si tu na výhonku,
a za tmy rozzáří se jako divé.
-
Jsou to bytosti jen noční,
které za dne pospávají.
Pro potřebu lidskou oční,
jíž své světlo rozdávají.
-
Květy či jen jeden květ,
vzpřímené nebo také nící.
Všechny vzletné na pohled,
ty spící i ty svítící.
-







DŮM JAKO BÁSEŇ A BÁSEŇ JAKO DŮM

7. srpna 2018 v 9:18 | Jiří Stratil
Když člověk pracuje ve více uměleckých oborech (prošel jsem i svým hudebním obdobím), nutně se pak tyto vzájemně prolínají. Architektura hraje hudební skladbou nebo recituje báseň a naopak hudba či báseň mají architektonickou stavbu.
-
Postavit dům, aby svou píseň zpíval,
nebo poezií promlouval.
I dát mu vše, co kdysi míval,
co snad vítr času odvál?
-
A domy jako báseň symfonickou,
či sbírku básní.
Skladbu čistou harmonickou,
při níž se i sní.
-
Postavit dům a dát mu verš,
i jiný, než jen obytný smysl.
Pro pravdu vyšší, nikoli lež,
či pouhý výmysl.
-
Také napsat sloku básně,
by logiku a stavbu měla.
Obsahem svým vyzněla jasně,
i slova byla vřelá.
-
Pohleď ty jasný sokole,
na tu naši rodnou zemi.
Kde člověk v jednom věčném kole,
buduje své zázemí.
-
-

MOUNT EVEREST STAROMĚSTSKÉHO NÁMĚSTÍ

5. srpna 2018 v 10:54 | Jiří Stratil
-
Mnoho schodů k vrcholu,
i pádů z nich.
Nehledě na studovanou školu,
potrestaný každý hřích.
-
Z jaké strany se k němu vydati,
by cesta nejschůdnější byla?
I v jakém poměru: "dal a má dáti",
kde, že ta nejúčinnější síla?
-
Přemožitelé Everestu ji našli,
avšak i v obětech mnohých jiných.
Vytrvale za svým cílem šli,
ti bojovníci charakterů přímých.
-
Již více jak 100 let čekání,
na dostavění rynku Staroměstského.
Marného hledání i pokání,
kde zatím nevyšlo nic hezkého.
-
Z které strany se k vrcholu vydati,
a po jakých schodech vystoupat?
Z jakého pak "soudku" bráti,
aby správný byl konečný dopad?
-
Vybouraná západní strana Staroměstského náměstí
v Praze (Srdce města, URM Praha 2008).
M.Everest Staroměstského náměstí - jeho dostavba.
-

DUŠE ČISTÁ

4. srpna 2018 v 9:17 | Jiří Stratil
-
Nechtěla jsem býti pyšná,
jen potřebná, avšak svébytná.
Duše čistá, ne hříšná,
něco jako voda pitná.
-
Jako pramen bystřiny,
načechraný a průzračný.
Dílo i nevšední dřiny,
obraz jasný, bezmračný.
-
Nechtěla jsem býti pyšná,
domýšlivá a chlubivá.
Za každou cenu odlišná,
z níž jen sil ubývá.
-
Chtěla jsem být symbolem,
také důstojným majestátem.
I radostí, ne bolem,
v tanci rozevlátém.
-
Hledala jsem jistoty,
v hodnotách věčných.
A být tu pro ty,
jimž pohledů dodám vděčných.
-
Co se nosilo se obnosilo,
něco však tu zůstává.
Pominuto i to, co prosilo,
ta někdejší závratná sláva.
-
Já nechtěla býti pyšná,
chtěla jsem být duše čistá.
Avšak i odlišná,
a ve svém postoji si jistá.
-
-

TÉ STOVĚŽATÉ PRAZE

1. srpna 2018 v 9:04 | Jiří Stratil
-
Tam, kde oheň zapaluje svíčky,
kde z temnoty světlo povstává.
Tam, kde končí všechny hříčky,
a ve své radosti se rozdává.
-
Tam já našel spočinutí těla,
a procitnutí v duši.
-
I přicházeli lidé zde,
neboť světlo lákalo je.
Z nejedněch úst povzdech,
cože to dává pokoje.
-
Tolika proher a zklamání,
také hrozeb varovných.
I přece je tu něco k mání,
myšlenek čistých, rovných.
-
Z nejistoty stálých obav,
povstal klid a mír.
Shromáždil se četný dav,
prohlédnout si nových mír.
-
Tam, kde oheň zapaluje svíčky,
světlo z temnot povstává.
Děti s červenými líčky,
a kde kdo v smíru postává.
-
Spočinutí těla, procitnutí v duši,
návrat ku pokoji.
I nejedno srdce buší,
koho v radost uspokojí?
-
-
Té stověžaté Praze,
zaplaceno tuze draze.
V mnohé marné snaze,
by nebyly to pouhé fráze.
-