ZEMĚNÍ

30. června 2018 v 13:07 | Jiří Stratil
-
Ze země jsme nevědomky vyšli,
a ta nás celý život nosí.
Později se i přemýšlí,
o tom, co podepírá nebo kosí.
-
Vždy je to ta samá hlína,
cestou šlapanou a křivolakou.
Vinutím zákrut nikdy líná,
avšak vydati se jakou?
-
Nosí nás až jednou donosí,
mezitím tvoří a přetváří.
Pestrými projevy se honosí,
kolik jen rozličných tu tváří.
-
Matička rodná naše,
kolébka, životní pouť a nakonec hrob.
Říkáme často úzkostlivě, plaše,
těch vysvobození i porob.
-
Její zemění se nezmění,
vydá plod, jenž po uzrání vezme.
V bohatství jejího jmění,
poučení naše, vězme.
-
A tak létáme a padáme,
vždy k zemi své se vracíme.
Co dáno je nám, to také dáme,
někdy se i kácíme.
-
Ze země jsme nevědomky vyšli,
aby při vědomí splnili svůj úkol.
A na to, co nám uloženo přišli,
pro závěrečný protokol.
-
Pierre Puvis de Chavannes, Posvátný háj, olejová nástěnná malba, 1883-4
(Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama